Věznice Vinařice má svá specifika. Je tu příliš mnoho smutku a lidských tragédií. Obyvatelé věznice mají za sebou nešťastné dětství, závislosti, gangy, násilí, kriminalitu, která se stala jejich životním stylem, činy spáchané v afektu. Vinařice jako by byly zahaleny mraky beznaděje a rezignace. Těch, kdo v potemnělých zdech „Vinárny“ neopustili vizi nových začátku, není mnoho. Přesto zde pulzuje duchovní život. Skupiny odsouzených se pravidelně scházejí v kapli, s kaplany a dobrovolníky vedou osobní rozhovory, otevírají se pastoraci. Čtou Písmo, rozjímají na Božím Slovem, společně se modlí. Znějí zde křesťanské písně za doprovodu kytary. Do pochmurné vězeňské atmosféry vstupuje Bůh.
Sem také vstoupil i mentoring, jehož podstatou je podpořit ty, kdo se chystají opustit brány kriminálu a začít znovu venku, kde se všechno změnilo, na svobodě, jejíž chuť a vůni zapomněli, které se obávají. Kam půjdou? Nikoho nemají, a pokud ano, vazby se zpřetrhaly. Co budou dělat? Nic neumějí, do školy nechodili, nikde nepracovali. Je vůbec šance žít normální, plnohodnotný život?
I vinařičtí mentoři se zavázali odsouzeným, kteří o to stojí a dostávají statut klientů, pomoci v krocích, vedoucích k pracovnímu uplatnění, důstojnému bydlení, řešení dluhů a opravě zničených vztahů či navázání vztahů nových, kvalitních. K tomu patří spirituální podpora, protože je to Pán Bůh, kdo je nápomocen i tam, kde lidské síly selhávají.
Vinařice jsou na klienty v porovnání s jinými věznicemi poměrně skoupé. Většina dotázaných účast v projektu odmítá, pochopitelně, když vědí, že přijetí mentoringu znamená přijetí odpovědnosti, osobní nasazení, psaní dopisů do institucí, mapování minulosti, sebereflexi, rozhodnutí vyjít ze zaběhaných, byť nepěkných vězeňských pořádků. Přesto takoví klienty jsou – nyní jich máme deset.
Tři z nich začínají po propuštění z výkonu trestu venku, jeden již 6 měsíců pracuje (perlička – práce jako nová zkušenosti jej tak vykolejila, že si způsobil po prvním týdnu zranění, ale je zpět v práci a v průběžném kontaktu s mentorem). Další klient byl v únoru propuštěn „na půlku“, má začít léčbou. Jeden klient odešel na podzim na sever, tady si nejsme situací úplně jisti. Dva klienti odcházejí na jaře 2023 – do SM a SČ kraje. Vnímáme jejich nervozitu, nejistotu, podaří se vše? Vezmou mě do práce? Nezůstanu sám? Zvládnu odmítat návykové látky? Dokážu postavit se pokušení zkontaktovat staré „kamarády“, přestože vím, že by to byla zkratka přímo do propasti? Perspektivní klient z mentoringu odešel, protože měl o něm vlastní představy. To jsou rizika.
Má pomoc smysl i tam, kde se jeví jako marná? Kde vlastně mentoring začíná a končí? Jak klienta podchytit, namotivovat, udržet a pak „propustit“, aby svůj život žil sám, tam, kde bude už jen on jednat a rozhodovat se… takové otázky si nás pět vinařických mentorů musí položit a vyřešit si je.
Vstupujeme do druhého roku projektu, začínáme s těmi, kdo se nově zapojili a působí jako nadějní klienti. Modlíme se, aby naše práce nebyla povrchní a na papíře, leckdy se i trápíme, s klienty totiž navazujeme vztahy důvěry a práce se stává osobním zaujetím, plným emocí. Jsme na ni vděčni, navzdory stránkám méně povzbudivým, což může být i přístup zaměstnanců věznice. Jsme vděční za nové zkušenosti, za úžasnou spolupráci s azylovými domy, pracovními agenturami, neziskovkami jako například Rubikon, za nové pohledy na ty, kdo selhali a opakovaně selhávají a sedí v kriminále. Uvědomujeme si, že téměř jistě přijdou zklamání. Ale naděje zůstává, a tak pokračujeme… děkujeme.
Bc. Michaela Kočnarová, DiS., hlavní mentorka Věznice Vinařice
Projekt Podané ruce mentora realizuje Vězeňská duchovenská péče za podpory Norských fondů na celkem 4 věznicích.