Proškolení mentoři se v květnu pustili do práce. S nadšením, pokorou, odhodláním. A také s touhou přispět svým umem a nasloucháním k tomu, aby byli vězni připraveni na své propuštění, a především, aby svou „svobodu“ dobře zvládli. Někteří opustí brány věznice poprvé, jiní už těch začátků po propuštění zažili mnoho. Zažili opakovaná selhání, rezignaci, návrat do svých vyjetých kolejí. Nyní však někteří dospěli k tomu, že potřebují pomoc, a jsou vděčni za to, že nebudou na život na svobodě sami.
V jiřické věznici v současné době pomáhá téměř dvacítce odsouzeným 7 mentorek. Půl roku před propuštěním za nimi každý měsíc alespoň 1x jezdí, věnují jim svůj čas a hledají řešení jejich problémů. Společně. Nic za ně nedělají. Snaží se je co nejvíce zplnomocnit a dávat jim sebedůvěru. Probírají s nimi otázky týkající se např. bydlení, práce, dluhů, závislostí, vztahů, psychického zdraví. Nabízejí jim i duchovní podporu. Když chtějí. Témat je mnoho. Času by bylo třeba víc.
Jsem v projektu v roli odborného sociálního pracovníka. Společně s hlavním mentorem – kaplanem věznice – oslovujeme odsouzené, kteří mají půl roku do propuštění a projekt jim představujeme. U těch, kteří projeví zájem o zařazení do projektu, zjišťuji motivaci a vyhodnocuji rizika.
Dělám vstupní rozhovory se zájemci o vstup do projektu a sestavujeme individuální plán. Již jsem jich realizovala kolem čtyřicítky. Hovořím s odsouzenými, kteří sedí pár měsíců, ale také s těmi, kteří mají za sebou mnoho let. Zaráží mě, že mnozí z nich nemají vůbec nic připraveného na výstup, nemají žádné pozitivní podněty, aktivity, nerozvíjí se, jen pasivně čekají a spoléhají na to, že to venku „nějak daj.“ Jsou odděleni od společnosti – ta je v této chvíli od nich chráněna, odpykávají si svůj zasloužený trest, ale nenapravují se, stojí na místě nebo hůře – spíš nasávají jen to nejhorší. Jednou však téměř všechny pustí a mohou se stát našimi sousedy. O to více si uvědomuji, jak je práce mentorů důležitá.
Mentor jako takový může být pro lidi ve výkonu trestu i jediným přítelem. Člověkem, se kterým odsouzený může sdílet své starosti, obavy ale i přání, čeho by chtěli po propuštění dosáhnout.
Každý klient má svůj příběh, který by často vydal na knihu. Jedním z klientů, který se snaží prát se svou mnohaletou závislostí na drogách, je i Vojta. Vojtovi se za dobré chování podařilo dostat do tzv. Otevřené věznice. Otevřená věznice funguje hned vedle věznice, odsouzení jsou zde vedeni k zodpovědnosti, učí se normálnímu způsobu života a pracují mimo věznici. Pečují zde také o zvířata. Vojta se ve věznici zabývá výcvikem nových vodících psů v rámci projektu Tlapka v dlani (*2019). Má zhruba 10 měsíců na to, aby čtyřnohé přátelé socializoval a naučil je základní povely. O Vojtovi psali i v novinách, koukněte zde: Vězni z Jiřic vychovají další psy pro nevidomé. Projekt Tlapka v dlani má úspěch.
Zatím je propuštěn na svobodu jen jeden z našich klientů. S mentorkou zůstává nadále v kontaktu. Brzy začnou opouštět brány věznice i další. Děláme maximum pro to, aby v započaté spolupráci nadále pokračovali, ale jsme realisté a uvědomujeme si, že ne vždy to bude zalité sluncem. Pravděpodobně i někteří zmizí. Stejně máme naději a věříme, že tato forma pomoci je smysluplná.
Mgr. Kristýna Čobanová, sociální pracovnice Věznice Jiřice
Projekt Podané ruce mentora realizuje Vězeňská duchovenská péče za podpory Norských fondů na celkem 4 věznicích.