Role mentora mi připadá důležitá, pokud přináší klientovi pocit bezpečí, svobody a přátelské atmosféry. Když ji on vnímá jako roli sociálního pracovníka nebo „chariťáka“ (u něj „dobrosera“ omlouvám se, ale nevím, jak jinak to úderněji napsat), je vše na povrchu a marné. Pak si já honím triko a on mě využívá. Takto to vidím já. Každopádně to pro klienta znamená jistý servis, který je mu poskytován. Každý má jiné potřeby a je asi na mentorovi, jestli dokáže odhadnout, co to je a nenutit ho do věcí, kterých není schopen nebo je zatím nechce dělat. Pak může dojít k nepochopení a práce nikam nevede.
Myslím si, že tak jako má někdo nadání k práci chirurga, jiný umí prodávat, tak někdo dělá mentorskou činnost. Nevím, co se dá naučit, nebo čím musí člověk projít, jaké získat zkušenosti, aby věděl, že je to jeho parketa.
Práce mentora je rozhodně zajímavá. Zjistila jsem, že někdy může člověk více pomoci cizím než vlastním. Také může mít větší pochopení k opakovaným chybám těch, kteří k němu s důvěrou chodí, než k těm svým, kde se důvěra předpokládá a kde je člověk zainteresovaný citem a emocemi.
Také jsem pochopila, že jsou lidé (a je jich málo), se kterými si prostě člověk nesedne. Pak nezbývá než co nejdříve předat klienta někomu jinému. Ani pro jednu stranu by nebylo pokračování k užitku.
Myslím si, že pokud má mentor čas a prostor stýkat se s klientem dlouhodobě, což vyžaduje velmi mnoho trpělivosti, pochopení, důvěry, stálé začínání a doufání v lepší příští, a to oboustranně, je to jedna z věcí, která je velmi obohacující a někdy přijde i zázrak.
Mentorka Eva
Pavel. Strávil v jedné z našich nejtěžších věznic mnoho let. Zaplout zpět do běžného života není lehké. Doprovázení a přijetí potřebuje. Projevuje vděčnost.
Alan. Vždy měl vůči neziskovým organizacím a pomoci od jiných nedůvěru. Vše si radši řešit po svém. S mentorkou Evou našli společnou řeč. Je rád, že do spolupráce s VDP šel. Má si s kým smysluplně pohovořit a i se zasmát.