Do projektu jsem vstupovala s entuziasmem a radostí, protože mi dával velký smysl. Navíc jsem věděla, že mám oporu v týmu, který je stejně zapálený, různorodý svými zkušenostmi, ale hlavně zde má každý srdce na dlani.
Jako mentorka jsem dosud měla možnost navázat spolupráci se čtyřmi klienty. Ač všichni prošli jednou stejnou věznicí, každý vystupoval s jinými zkušenostmi a s jiným očekáváním. Některá spolupráce byla intenzivní, jiná méně. Někteří potřebovali a stále potřebují pravidelný kontakt a někteří už kráčí vlastní cestou.
Na počátku spolupráce s každým z nich jsem měla pocit, že nedělám dost. Že za sebou nemáme konkrétní kroky, které by dokázaly, že jsme si něco “odpracovali“. Jak velké překvapení pro mě bylo, že stačí prostě být jen druhému nablízku. Být tu pro něj, když potřebuje probrat špatný den nebo naopak úspěch, který se mu povedl. Vědět, že když nemá rodinu ani blízké, neznamená to, že je na světě sám.
I když se některé mé představy nenaplnily dle mého plánu, vážím si každého malého kroku, který klient udělal a já u toho mohla být. Jeden z mých kamarádů se mě ptal, má-li projekt vůbec smysl, když se klient do věznice třeba někdy vrátí. Pro mě ano. Jako mentoři můžeme našim klientům ukázat, že jdou věci dělat jinak a je jen na nich samotných, jakou cestu si pro svůj budoucí život zvolí. Za tuto zkušenost jsem moc vděčná, protože si z projektu odnáším i pro sebe, jak někdy stačí tak “málo“, prostě být v záloze.
Mentorka Tereza
Klient Honza. Spolupráce s ním je dobrá. Ve vězení pracoval, hned po výstupu nastoupil do práce, zvládl si z naspořených peněž uhradit ubytování, ale na jídlo už mu nezbývalo. Společně s mentorkou nakoupili zásoby potravin, byl vděčný, že se mu dostalo podpory ze Sociálního fondu projektu.