Je to rok, co jsem se stala součástí projektu, který mi od samotného počátku dával velký smysl. Pokud se mám ohlédnout za uplynulým rokem, byl to rok plný víry, naděje, ale také zklamání, že to s některými nevyšlo úplně podle prvotních představ.
Ráda bych se tak zmínila o jedné spolupráci s odsouzeným, který mě motivuje se na projektu podílet i přesto, že to někdy není jednoduché. S Petrem jsem začala spolupracovat na podzim minulého roku. Do spolupráce jsem vstupovala s vědomím, že Petr nemá na svobodě téměř žádnou oporu. Kladla jsem si tak otázku, kde najít odrazový můstek, který Petra posune někam dál, nikoliv zpět do výkonu trestu.
V průběhu pravidelných setkání se mi s Petrem podařilo vybudovat důvěrný vztah, na kterém se dalo dobře stavět. Hledali jsme společně možnosti, jakým směrem se po propuštění ubírat. Vzhledem k Petrově věku jsem na základě vzájemné domluvy oslovila dům na půl cesty, který mi přislíbil pro Petra místo. Nešlo si nevšimnout, že je Petr plný očekávání, ale také obav, jaké to v novém prostředí s novými lidmi bude. Snažila jsem se být Petrovi oporou a připomínala jsem mu, že naše spolupráce s propuštěním nekončí.
V dubnu se podařilo a Petr zvládl v den propuštění jet sám přes půl republiky do místa sociální služby. V současné chvíli je Petr v domě na půl cesty necelé dva měsíce. Má tam zajištěnou práci a je od září přihlášen na střední odborné učiliště. Byla jsem ho také osobně navštívit a zároveň jsme v pravidelném telefonickém kontaktu.
Velkým tématem je pro mě osobně správné nastavení osobních hranic, ale o tom třeba někdy příště. Závěrem chci říct, že někdy klientům stačí vědět, že tu pro ně někdo je. Někdo, kdo je dokáže pochválit a podpořit v tom, aby neztráceli naději a věřili. Petrovi tímto držím palce, aby se mu to podařilo.