NÁVŠTĚVA NORSKÝCH VĚZNIC: 3. DEN

Středa 17. dubna 2024 byla věnována návštěvě ostrovní věznice Bastøy. Zde se účastníci výpravy dozvěděli detaily z provozu věznice, která je kompletně oddělená od okolního světa. Odsouzení mají k dispozici skoro celý ostrov, kde se můžou pohybovat. Bydlí pak v menších domcích a do práce dochází do jednotlivých zařízení na ostrově. Zde mají i obchod se zbožím, které si mohou ze svých výplat kupovat pro svou potřebu.

Cesta je součástí projektu Podané ruce mentora podpořeného v rámci Fondy EHP a Norska.

NÁVŠTĚVA NORSKÝCH VĚZNIC: 2. DEN

Norská výprava pokračovala ve svém programu i v úterý 16. dubna 2024. Cílem druhého dne byla moderní věznice Halden, kde je realizován například tzv. Tichý oddíl, jehož koncept nyní ve spolupráci s Vězeňská služba České republiky testujeme ve Věznici Pardubice.

Část dne byla věnována i průzkumu samotného města Fredrikstad a nedaleké pevnosti.

Cesta je součástí projektu Podané ruce mentora podpořeného v rámci Fondy EHP a Norska.

NÁVŠTĚVA NORSKÝCH VĚZNIC: 1. DEN

V pondělí 15. dubna 2024 vyrazilo 11 zástupců VDP společně se 3 zástupci Vězeňská služba České republiky do Norska, aby pokračovali ve výměne zkušeností v rámci postpenitenciární péče.

Hlavním cílem prvního dne bylo uskutečnit přesun z Prahy do Osla, a to s mezipřistáním v Amsterdamu. Následně se všichni členové výpravy přesunuli do Fredrikstadu, kde měli tu možnost poobědvat v sídle diecéze Norské církve.

Zbytek odpoledne byl věnován návštěvě místní katedrály, která je centrem nejen duchovna ale také diakonie a pomoci například ukrajincům. Kromě prohlídky nádherných prostor byla možnost diskutovat o úloze církve v rámci prosociálních aktivit pro místní komunitu.

Cesta je součástí projektu Podané ruce mentora podpořeného v rámci Fondy EHP a Norska.

Zamyšlení mentorky Terezy

Do projektu jsem vstupovala s entuziasmem a radostí, protože mi dával velký smysl. Navíc jsem věděla, že mám oporu v týmu, který je stejně zapálený, různorodý svými zkušenostmi, ale hlavně zde má každý srdce na dlani.

Jako mentorka jsem dosud měla možnost navázat spolupráci se čtyřmi klienty. Ač všichni prošli jednou stejnou věznicí, každý vystupoval s jinými zkušenostmi a s jiným očekáváním. Některá spolupráce byla intenzivní, jiná méně. Někteří potřebovali a stále potřebují pravidelný kontakt a někteří už kráčí vlastní cestou.

Na počátku spolupráce s každým z nich jsem měla pocit, že nedělám dost. Že za sebou nemáme konkrétní kroky, které by dokázaly, že jsme si něco “odpracovali“. Jak velké překvapení pro mě bylo, že stačí prostě být jen druhému nablízku. Být tu pro něj, když potřebuje probrat špatný den nebo naopak úspěch, který se mu povedl. Vědět, že když nemá rodinu ani blízké, neznamená to, že je na světě sám.

I když se některé mé představy nenaplnily dle mého plánu, vážím si každého malého kroku, který klient udělal a já u toho mohla být. Jeden z mých kamarádů se mě ptal, má-li projekt vůbec smysl, když se klient do věznice třeba někdy vrátí. Pro mě ano. Jako mentoři můžeme našim klientům ukázat, že jdou věci dělat jinak a je jen na nich samotných, jakou cestu si pro svůj budoucí život zvolí. Za tuto zkušenost jsem moc vděčná, protože si z projektu odnáším i pro sebe, jak někdy stačí tak “málo“, prostě být v záloze.

Mentorka Tereza

Klient Honza. Spolupráce s ním je dobrá. Ve vězení pracoval, hned po výstupu nastoupil do práce, zvládl si z naspořených peněž uhradit ubytování, ale na jídlo už mu nezbývalo. Společně s mentorkou nakoupili zásoby potravin, byl vděčný, že se mu dostalo podpory ze Sociálního fondu projektu. 

Reflexe mentorky Evy

Role mentora mi připadá důležitá, pokud přináší klientovi pocit bezpečí, svobody a přátelské atmosféry. Když ji on vnímá jako roli sociálního pracovníka nebo „chariťáka“ (u něj „dobrosera“ omlouvám se, ale nevím, jak jinak to úderněji napsat), je vše na povrchu a marné. Pak si já honím triko a on mě využívá.  Takto to vidím já. Každopádně to pro klienta znamená jistý servis, který je mu poskytován. Každý má jiné potřeby a je asi na mentorovi, jestli dokáže odhadnout, co to je a nenutit ho do věcí, kterých není schopen nebo je zatím nechce dělat. Pak může dojít k nepochopení a práce nikam nevede.

Myslím si, že tak jako má někdo nadání k práci chirurga, jiný umí prodávat, tak někdo dělá mentorskou činnost. Nevím, co se dá naučit, nebo čím musí člověk projít, jaké získat zkušenosti, aby věděl, že je to jeho parketa.

Práce mentora je rozhodně zajímavá. Zjistila jsem, že někdy může člověk více pomoci cizím než vlastním. Také může mít větší pochopení k opakovaným chybám těch, kteří k němu s důvěrou chodí, než k těm svým, kde se důvěra předpokládá a kde je člověk zainteresovaný citem a emocemi.

Také jsem pochopila, že jsou lidé (a je jich málo), se kterými si prostě člověk nesedne. Pak nezbývá než co nejdříve předat klienta někomu jinému. Ani pro jednu stranu by nebylo pokračování k užitku.

Myslím si, že pokud má mentor čas a prostor stýkat se s klientem dlouhodobě, což vyžaduje velmi mnoho trpělivosti, pochopení, důvěry, stálé začínání a doufání v lepší příští, a to oboustranně, je to jedna z věcí, která je velmi obohacující a někdy přijde i zázrak.

Mentorka Eva

Pavel. Strávil v jedné z našich nejtěžších věznic mnoho let. Zaplout zpět do běžného života není lehké. Doprovázení a přijetí potřebuje. Projevuje vděčnost. 

Alan. Vždy měl vůči neziskovým organizacím a pomoci od jiných nedůvěru. Vše si radši řešit po svém. S mentorkou Evou našli společnou řeč. Je rád, že do spolupráce s VDP šel. Má si s kým smysluplně pohovořit a i se zasmát.

V rámci projektu jsme se vypravili do Belgie

Zástupci Vězeňské duchovenské péče, předsedkyně Kristýna Čobanová a její zástupce Pavel Zvolánek, se zúčastnili ve čtvrtek 21. března mezinárodního sympozia o komunitních věznicích v Paláci národů, sídle dolní i horní komory Federálního parlamentu Belgie, v Bruselu. Konala se zde v rámci belgického předsednictví v Radě Evropy v prvním pololetí roku 2024 a pod patronátem místopředsedy vlády a ministra spravedlnosti Paula Van Tigchelta.

Cílem sympozia bylo zdůraznit potřebu zakládání menších komunitních vězeňských zařízení a propojení vězeňského systému s prací neziskových organizací. Přednášející byli jak z neziskové oblasti, tak ze státní zprávy z různých zemí Evropské unie. Z českých organizací přijali pozvání zástupci ústavu Rubikon, společnosti Volonté Czech, Vězeňské služby, Probační a mediační služby, z Úřadu vlády ČR pro národnostní menšiny.

Součástí úvodní panelové diskuze byl náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák, který ve svém příspěvku zdůraznil důležitost a podporu vzájemné spolupráce mezi neziskovým sektorem a vězeňskými zařízeními.

V závěru sympozia hovořili také tři bývalí odsouzení, kteří pracují v projektu kavárny Zuivere Koffie, která bývalé vězně zaměstnává a do současné doby pomohla se začleněním zpět do společnosti 136 lidem.

Vinařická věznice a její role v projektu

Ve Vinařicích se do programu NF Podané ruce mentora v průběhu dvou let přihlásilo 31 klientů. Někteří po propuštění odjeli k rodinám či na několik dnů využili zajištěné ubytování a podpůrné kontakty, řádově týdny i měsíce se hlásili přes sociální sítě a telefonicky a pak zmizeli z našeho zorného pole. Byli takoví, co se otevřeně ozývali proto, že neměli peníze, protože nepracovali, anebo pracovali bez smlouvy a jejich relativní jistota se brzy rozplynula, ale opakované připomenutí nutnosti návštěvy úřadů a hledání práce žel zůstalo bez odezvy.  Někteří o sobě nedali po propuštění vědět vůbec. O třech jsme se postupně dozvěděli, že se vrátili ke starým závislostem. Dva klienti jsou znovu ve vazbě.

V lednu 2024 se do programu přihlásil manželský pár, bydlí ve startovacím bytě, absolvoval rekvalifikační kurz, manželé by rádi odjeli pracovat do ciziny, což není jisté, neboť je čeká odvolací soudní řízení. Poslední klient se do programu přihlásil v březnu, týden před propuštěním, dojednané ubytování v azylovém domě nakonec odmítl, protože chtěl samostatný pokoj, i když dopředu věděl, že to nebude možné … přijel na místo a hned zase odjel, kde je teď, nevíme.

Mezi naše hochy patří i čtyři takoví, kterým nevyšlo podmíněné propuštění, mentorská podpora pro ně skončí ve chvíli ukončení projektu, do té doby jsou s nimi vedeny podpůrné rozhovory a bude se s nimi dál pracovat v rámci dobrovolnictví VDP.

Máme radost ze čtyř klientů, kteří pracují, našli si bydlení a jsou samostatní, jeden nám teď dokonce napsal, že daroval krev.  

Takže ode všeho trochu…

Mgr. Michaela Kočnarová, hlavní mentorka

Projekt pohledem mentorky

Do projektu jsem vstupovala s entuziasmem a radostí, protože mi dával velký smysl. Navíc jsem věděla, že mám oporu v týmu, který je stejně zapálený, s různorodými svými zkušenostmi, ale hlavně zde má každý srdce na dlani.

Jako mentorka jsem dosud měla možnost navázat spolupráci se čtyřmi klienty. Ač všichni prošli jednou stejnou věznicí, každý vystupoval s jinými zkušenostmi a s jiným očekáváním.  Některá spolupráce byla intenzivní, některá méně. Někteří potřebovali a stále potřebují pravidelný kontakt a někteří už kráčí vlastní cestou.

Na počátku spolupráce s každým z nich jsem měla pocit, že nedělám dost. Že za sebou nemáme konkrétní kroky, které by dokázaly, že jsme si něco “odpracovali“. Jak velké překvapení pro mě bylo, že stačí prostě být jen druhému nablízku. Být tu pro něj, když potřebuje probrat špatný den, nebo naopak úspěch, který se mu povedl. Vědět, že když nemá rodinu ani blízké, neznamená to, že je na světě sám.

I když se některé mé představy nenaplnily dle mého plánu, vážím si každého malého kroku, který klient udělal a já u toho mohla být. Jeden z mých kamarádů se mě ptal, má-li projekt vůbec smysl, když se klient do věznice třeba někdy vrátí. Pro mě ano, jako mentoři můžeme našim klientům ukázat, že jdou věci dělat jinak a je jen na nich samotných, jakou cestu si pro svůj budoucí život zvolí. Za tuto zkušenost jsem moc vděčná, protože si z projektu odnáším i pro sebe, jak někdy stačí tak “málo“, prostě být v záloze.

Tichý oddíl ve věznici Pardubice

Šest odsouzených ze čtyř věznic se rozhodlo zapojit do tzv. tichého oddílu v Pardubicích. Jedná se o pobyt v tichu spojený s programem zaměřeným na sebepoznání a odpuštění a změnu životních postojů.

Vychází z projektu „Retreat house“, který je realizován ve věznici v norském Haldenu. Poprvé byl u nás uskutečněn v pardubické věznici letos na jaře, když se ze služební cesty v Norsku vrátili inspirovaní zástupci spolku Vězeňské duchovenské péče (VDP) a Vězeňské služby (VS) v rámci projektu Podané ruce mentora.

Účast v tichém oddíle je dobrovolná a je otevřená pro všechny zájemce bez ohledu na vyznání či přesvědčení, o čemž svědčily i výpovědi vězňů, kteří při zahájení druhého běhu v diskusi vyjadřovali, proč se do projektu přihlásili. Tichý oddíl se znovu otevřel ve středu 25. října a potrvá osm dní. Odsouzení po celou dobu ve svých celách prožívají ticho s četbou duchovní literatury pod vedením docentky Mireii Ryškové, hlavním garantem a lektorkou programu.

První běh byl určen pro odsouzené z vysokého stupně ostrahy a druhý je pro odsouzené ze středního stupně zabezpečení. Vedení pardubické věznice se všemi odbornými zaměstnanci podporují novou formu zacházení a pro realizaci projektu připravují výborné podmínky.

Zahájení 25.10. se v Pardubicích zúčastnila lektorka Mireia Ryšková, která nastínila ve své řeči smysl projektu, předsedkyně VDP Kristýna Čobanová, hlavní kaplan VS ČR Otto Broch a jeho zástupce Pavel Zvolánek.

Zahraniční mnohaleté zkušenosti ukazují pozitivní dopad tohoto programu na recidivu.

O programu Tichý oddíl bylo natočeno i video, které je k vidění skrze odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=3HWH5XkdnF0.

První půlden bez mříží

Článek převzat se souhlasem autora z webu https://www.oikia.cz/l/prvni-pulden-bez-mrizi/.

Rádi se inspirujeme u těch, kdo své práci rozumí. Jednou z takových nestátních neziskových organizací je Vězeňská duchovenská péče a její projekt Podané ruce mentora. Renata mě požádala o pomoc a společně jedeme naproti jejímu klientovi před jednu z věznic. To ještě netuším, že s ním nakonec strávíme půlden a že nás tři čeká poněkud tristní zážitek. Až se budu divit, že recidiva není stoprocentní. 

Renata Balcarová je jednou z mentorek a jejím úkolem bylo podporovat čtyřicetiletého Roma už ve vězení, pomoci mu v prvních chvílích po opuštění věznice a ještě s ním bude půl roku v kontaktu. Díky projektu podporovanému norskými fondy má mimo jiné koupit mu věci nezbytné pro dobrý restart. V tomto je to obyčejný mobil, SIM karta a také pár jízdenek na pražskou MHD. 

Čár minut čekáme před branou a dočkáme se. Pan Jiří, říkejme mu tak, přisedá do auta, zdravíme se, představujeme a Renata jej vítá na svobodě. Po třinácti měsících odsezených za pokus o krádež a zneužití platební karty. Proč? Aby měl peníze na drogy. Nic neobvyklého, nečekaného, normálka. Tohle známe. Vyrazíme a zastavíme se na pumpě na skromnou snídani a také, abychom si domluvili, co nás čeká. „Už nebudu fetovat ani krást. Ve věznici jsem mohl, ale nekoupil jsem si nic“, tváří se Jiří dost odhodlaně. Ani to není nic překvapivého. 

Slovo dalo slovo a říkáme si, že nejjednodušší bude obejít s ním alespoň ty úřady, které stihneme. Je čtvrtek, krátce po osmé ranní a úřady práce, kam musí na dvě nebo tři různá pracoviště, zavírají za půltřetí hodiny a znovu se otevřou až v pondělí. Napadá mě, že by ne čtvrtině jedenadvacátého století bylo nejjednodušší, kdyby se ohlásil u jednoho úředníka a ten mu pomohl se vším – se sociální dávkou okamžité pomoci, evidovat se jako uchazeč o zaměstnání, případně také poslal žádost zdravotní pojišťovně o vydání kartičky. Ale to bych chtěl po státu moc. „do roku 2011, než jsme převzali tenhle systém, by došel za sociálním kurátorem, ten by měl příruční pokladnu, vyplatil by přiměřenou dávku, aby měl na první dny na svobodě a vysvětlil by mu, kam má ještě zajít. Ale teď musí na příslušné oddělení ÚP, tam s ním zahájíme správní řízení, posoudíme žádost a možná se dočká“, vysvětlí mi s trochu ironie v hlase o pár hodin později kamarád z ministerstva práce a sociálních věcí.

Ale to nejhorší nás teprve čeká. Předpokládám, že byl ve věznici poučen a že mu poradili, kam by měl vyrazit nejprve a kam později. „No, paní sociální mi se mě zeptala, jestli vím, kde budu bydlet. Řekl jsem, že ne. Tak jestli vím, kde budu pracovat. To jsem taky nevěděl. Tak mi řekla, ať jí to podepíšu a odešla“. To už jsem byl s panem Jiřím v jiříkově vidění. A říkám si, co má dělat propuštěný mukl před branou věznice, v polích, když mu ani neřekli, kde staví autobus, natož co a jak mu jede do Prahy, neví, kam má jít, kde bude bydlet, co bude dělat a kde bude večer spát. Po našich zkušenostech s motivovanými a odborně zdatnými vězeňskými zaměstnanci v Horním Slavkově, Bělušicích nebo Valdicích bych nečekal, že se něco takového může stát. Ale říkám si, že pro bývalého vězně mezi poli a lesem bez základních informací je nejjednodušší a minulými léty prověřený postup je něco si ukrást. To přece vždycky nějak fungovalo.

Nedávno jsem komusi napsal, že jistá věznice je pro mě spíše nápravě výchovný ústav, jak se těmto zařízením říkalo před rokem 1989. Ale napadá mě, že tam by se to nestalo. Naštěstí jsou i jiné věznice. Tahle k nim však zjevně nepatří. Tam získali vězňův podpis na připravený formulář a tím mají splněno. 

Jiří byl před branou a nevěděl nic. Zhola nic. Přitom letos na jaře vydala Vězeňská duchovenské péče komiks Průvodce lepšími časy, v němž valdický kaplan Zbyněk Pavienský shrnuje všechno potřebné nejen prakticky, ale i srozumitelně a poutavě. K vězňům se však tento počin jak vidno nějak nedostal. Škoda.

Ale co už. Najít potřebné informace zabere asi pět minut práce s mobilem. Napadá mě, jak by bylo fajn, kdyby si s tím dal práci už někdo ve vězení. I s vytištěním by to mohlo trvat asi tak deset minut. A bylo by to alespoň cosi hmatatelného, nějaká naděje pomoci.

Renata je však zkušená mentorka a tak Jiřímu předem domluvila, že bydlet začne u své tety. Tedy tety ze širší rodiny. Že na něj v pondělí čekají ve skvělé neziskovce RUBIKON Centrum, kde mu pomohou se vším potřebným. Jiří se pochlubí, že si už ve věznici našel nějaké kontakty na práci a že je obvolá. A také že má čtyři tisícovky, které mu ve věznici dali jako to, co mu po stržení všech poplatků zbylo jako odměna za půl roku zaměstnání. 

Vysvětlíme si, že není co odkládat, že na úřady se prostě musí, i když jsou to tři nebo čtyři místa různě po Praze a vyrazíme se evidovat na úřad práce jako uchazeč o zaměstnání. Ochranka nás vyzve, ať si Jiří nejdřív vyplní formulář. Je třeba mu s tím trochu pomoci. A také si vysvětlit, co je hrubá mzda a že to, co na různých letácích slibují jako odměnu fakt nedostane. Že jsou jakési daně a také sociální a zdravotní pojištění. Takhle se Jiřího pokusíme motivovat, ale za své to všechno vezme, když jej pracovnice pošle domů s tím, že se přišel evidovat příliš brzy, protože když jej dnes pustili, má přijít zítra. Naštěstí si na něj udělá čas i mimo úřední hodiny.

Sociálnímu kurátorovi napíšu e-mail, že pan Jiří byl propuštěn a kdy by se mohl zastavit. V pátek ráno přijde milá odpověď, že jej rád uvidí v pondělí. 

A tak to s Jiřím všechno probereme a vezeme jej k tetě, abychom mu ten začátek na svobodě přece jen zjednodušili. Ještě že alespoň toto zafungovalo.

Nebylo to nic dramatického, dalo se to zvládnout. Ale celý ten systém mi přijde věznivzdorný a mimořádně demotivující. Kdyby se bez mentorky ocitl před kriminálem a nevěděl, kam jít na autobus, kde se přihlásit, kde přespí a čím se bude živit, byl by na nejlepší cestě jít krást. I kdyby se nakonec nějakým zázrakem dostal na příslušný úřad, odradí jej první úřednice, která jej sjede, že přišel brzy. Je normální, že tam, kde stát nestačí, pomáhají neziskovky. Vězeňská duchovenská péče, Rubikon a mnohé další. Ale někde Moloch zjevně vzdoruje i jim. Naštěstí ne všude.